Hillsborough- krvavá revoluce fotbalu

Ať už přicházíme k liverpoolskému stadionu Anfield Road z jakékoli strany, nemůžeme se vyhnout připomínce největší fotbalové tragédie v moderní Anglii. Věčný oheň u jedné brány a pamětní deska u druhé připomínají 96 mrtvých fanoušků Reds z 15. dubna 1989.

Krvavé semifinále FA Cupu na stadionu Hillsborough v Seffieldu navždy změnilo způsob, jakým byl fotbal sledován, prezentován a financován. „Když se podíváte na Hillsborough, pochopíte, proč je tak dlouho považován za perfektní stadion pro všechny důležité zápasy. Je to stadion, který dokonale vyhovuje takovým příležitostem a počtu diváků, kteří je navštíví,“ stálo na titulní straně programu k zápasu mezi Liverpoolem a Nottinghamem. Text popisoval fotografii zaplněné tribuny Leppings Lane.

Od začátku bylo všechno naopak. Liverpool měl několikrát víc fanoušků než Nottingham, a tak jeho představitelé v den losu logicky pro své příznivce požadovali větší tribunu – The Kop. Policie se však bála, aby nedošlo ke střetu hooligans ve městě, a tak umístila tábory obou soupeřů na stranách stadionu, okud měli do Sheffieldu přicestovat- Liverpool na sever, Nottingham na jih. Na příznivce Reds tak připadla menší a chatrnější tribuna Leppings Lane.

Deset tisíc diváků měly do útrob stadionu vpustit pouze tři brány a sedm turniketů. Jihoyorkshierská policie navíc situaci hrubě podcenila a před vstupem na stadion neprováděla dostatečnou kontrolu. Už tak dost nervózní atmosféru ještě zhoršilo zdržení přijíždějících autobusů, kvůli práci na silnici. Vzhledem k nedostatečné kontrole se většina fanoušků dostala na střední terasu Lepings Lane, kde tak vznikla hustá tlačenice- nehledě na to, že se ještě těsně před výkopem dav lidí zoufale pokoušel protlačit dovnitř přez plot a křičeli na policii, ať otevře zamčené branky. Ale policie nic nepodnikla, pouze se snažila přelézající fanoušky, kteří se chtěli zachránit z tlačenice, shazovat obušky zpět do davu. Obvyklé bezpečnostní opatření, tedy pevné oplocení sektoru tvrdého jádra fanoušků, v té chvíli ukázalo svou stinou stránku. Příliv lidí stlačoval dav po tribuně směrem dolů a doslova lisoval diváky ve spodních řadách o bariéru u hřiště. Fanoušci Liverpoolu začali lézt na ocelový plot a křičeli na policii, ať otevře zamčené branky. Ale policie nic nepodnikla, pouze se snažila zpočátku přelézající fanoušky, kteří se chtěli zachránit z tlačenice, shazovat obušky zpět do davu. „Bitvu o vzduch“ nevydržely plíce 95 lidí. Počet obětí se o jednu zvýšil až v březnu 1993, kdy zemřel Tony Bland, jenž ležel téměř čtyři roky v kómatu.

Jestliže tragédie na Heyselově stadionu nastartovala proces přeměny chápání bezpečnosti na stadionech, „jatka“ na Hillsborough způsobila dokonalou revoluci. V následujících letech byly na Britských ostrovech zavedeny stadiony s místy pouze k sezení, zmizely ocelové bariéry. Represi nahradila prevence, místo oplocení a policejní síly hlídá pořádek na tribunách zlepšená legislativa a moderní monitorovací zařízení. Vzpomínky na 96 mrtvých však zůstává jako hrozivé memento.

Jestliže tragédie na Heyselově stadionu nastartovala proces přeměny chápání bezpečnosti na stadionech, „jatka“ na Hillsborough způsobila dokonalou revoluci. V následujících letech byly na Britských ostrovech zavedeny stadiony s místy pouze k sezení, zmizely ocelové bariéry. Represi nahradila prevence, místo oplocení a policejní síly hlídá pořádek na tribunách zlepšená legislativa a moderní monitorovací zařízení. Vzpomínky na 96 mrtvých však zůstává jako hrozivé memento.

Přežil jsem Hillsborough

„Začalo to jako každé jiné ráno. Jeli jsme ze Snake Pass v Peak Districtu na semifinále FA Cupu mezi Liverpoolem a Nottinghamem na Hillsborough. Netušili jsme, že tento den změní naše životy a hru, kterou jsme milovali. Ke stadionu jsme přijeli asi ve dvě hodiny, stejně jako minulý rok – stejné místo a stejný soupeř. Tentokrát to však vypadalo jinak. Před tribunou Leppings Lane byl úplný chaos. Před rokem policie utvořila kordon a kontrolovala vstupenky na konci ulice. Tentokrát se dva policisté potáceli na koních uprostřed nehybného zaseknutého davu. Nebyl to pohled, který chce fanoušek před zápasem vidět: neexistující fronty, žádní policisté, žádní pořadatelé.

V Takových situacích jsem byl v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let několikrát. Znal jsem pocit marnosti, kdy se člověk dostane do davu a snaží se protlačit k turniketům. Panikaří, potí se, tak tak dýchá. A když už se dostane na dosah turniketu, davová vlna ho odhodí zpátky, kde začal. Rozhodl jsem se počkat, až dá policie situaci do pořádku. O půl třetí mi začalo být jasné, že se nic nezlepší, tak jsem vstoupil do davu. Musím zdůraznit, že to byli fanoušci Liverpoolu, kteří si koupili lístek. Nebyla to banda lidí bez vstupenky, kteří se snažili přesvědčit policii, aby je pustila dovnitř. Zasluhovali jsme organizaci, a nedostali jsme ji! Po deseti minutách pohybu, převážně do stran, jsem zahlédl nějaké fanoušky, jak šplhají na turnikety a křičí na policisty uvnitř stadionu, aby něco udělali. Jenže se nic nestalo. Až asi ve 2:55 mě pohyb lidí natlačil kousek od turniketů. To je ono: byl jsem tam, úleva, emoce. Slyšel jsem, jak hráči nastupují na hřiště, řev z ochozů. Už jen pár vyčerpávajících krůčků a byl jsem uvnitř.V útrobách stadionu jsem potkal skupinku uvolněně se tvářících policistů, které jsem upozornil, že pokud něco nepodniknou, venku se někomu něco stane. Naléhal jsem na ně, ať otevřou brány. Nebyl jsem sám, kdo jim to říkal.

Na každé straně Leppings Lane byly schody do bočních sekcí. (o těch jsme se později dozvěděli, že byli takřka prázdné.) Tunel přímo uprostřed vedl na už dost zaplněnou terasu. Teď si nedokážu představit, co by se stalo, kdybych do toho tunelu šel. Přitom to mohlo být tak jednoduché- stačilo tam postavit několik policistů nebo pořadatelů, kteří by posílali přebytečné diváky na boční sekce. Já jsem naštěstí měl vstupenku na Severní tribunu, takže jsem se vydal nalevo od Leppings Lane.Jakmile jsem byl uvnitř, myslím, že jsem viděl Liverpool nastřelit tyč. Jsem si ale jistý, že zápas začal, ještě než jsem našel svoje místo. Po několika minutách se na trávníku objevil fanoušek. Zdálo se, že má potíže s rovnováhou. Nikdo neměl ani potuchy, co se děje, když začalo diváků na trávníku přibývat.

Rozhodčí odvolal týmy ze hřiště a já jsem si pořád myslel, že jde jen o přeplněnou tribunu, což se dá uvést do pořádku. Na Leppings Lane to bylo na hraně už před rokem a mezi fotbalovými fanoušky byla tahle tribuna známá jako ta horší strana. Čím dál víc lidí se dostávalo na trávník a nějací fanoušci Forest začali zpívat : “Vy Liverpoolský bastardi“. Museli si myslet, že liverpoolští hooligans vběhli na hřiště.Za chvilku začalo být všem jasné, že se děje něco vážného. Po dvaceti minutách se na druhé straně Leppings Lane objevila ambulance a jela po okraji hřiště. V téže chvíli utvořila policie kordon na půlicí čáře. Asi padesát policistů tam nehnutě stálo s nezájmem a bavili se mezi sebou. Předpokládám, že někteří z nich měli kurzy první pomoci, ale jejich rozkazem bylo stát na půlce. To vím, protože jsem po pár minutách sešel na hřiště a ptal se jich, co se stalo. Za chvíli byla moje otázka zbytečná- uviděl jsem, jak zdraví diváci vynášejí zraněné a umírající na reklamních panelech jako provizorních nosítkách.

Fanoušci na ploše byli většinou překvapení a zmatení. Já jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že ti lidé na zemi jsou jen v bezvědomí, ale myslím, že uvnitř jsem věděl, že byli dávno mrtví.“

Zdroj: The Guardian autor: Peter Hooton